Martine, jak jste si své povolání představoval jako malý kluk?
Chtěl jsem být zedníkem a tvořit věci, které jsou trvalé a žijí déle než lidé, co je stavějí. Vyrůstal jsem v Chebu, a když jsem chodil přes staré město, fascinovala mě permanence a pocit, že jsem na místě, které existuje už stovky let. Rodiče mi tenhle plán nedovolili, protože jim zedničina nepřipadala jako dost ušlechtilé zaměstnání. Pamatuju si, že jsem si pak prohlížel chebskou cechovní kašnu, na které je zobrazený kovář, a řekl jsem si, že je to vlastně taky cesta k permanenci.
Dostal jsem se na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově a potom jsem pracoval jako kovář v Horšovském Týně. Nakonec jsem šel znovu do školy, nastoupil jsem na Institut výtvarné kultury v Ústí nad Labem a pak na UMPRUM v Praze. V té době jsem potkal svoji ženu Laru, která pochází z Ameriky.
Takže jste do Států odcházel z lásky, anebo za prací?
Z lásky. Myslel jsem si, že se po pár měsících vrátíme do Evropy, protože jako kovář a magistr výtvarného umění jste v Americe, v zemi bez památek, nepotřební a prakticky nezaměstnatelní. Zůstali jsme tam přes dvacet let, ale začátky nebyly vůbec jednoduché.
Nemohl jsem najít práci, a tak jsem tak trochu ze zoufalství založil ateliér Crucial Detail. Pustil jsem se do různých smluvních projektů, dělal jsem komponenty do interiéru a domácnosti a taky svatební dary. Naši kamarádi se totiž postupně ženili a kamarádky vdávaly, na drahé dárky nebyly peníze, a tak jsem vyráběl třeba stojany na vína nebo na steakové nože. Zkrátka jsem se víc a víc zaměřoval na prostor, ve kterém žijeme.
Přečtěte si celé interview ZDE